14. den

Závěrečný cyklovýlet, podvečerní hra a poslední taneček.

Cyklovýlet

Ráno začalo normálně, ale už bylo cítit, že jsme zde poslední den. Nicméně rozhodli jsme se, že se s Vysočinou rozloučíme d stojně – projedeme ji na kolech. Na poslední den tábora je to odvážná disciplína, ale vzhledem k vyzrálému kolektivu táborníků jsme si na to troufli. Před startem ještě proběhlo focení s kuchařkami a pak už jsme vyrazili. První etapa byla poměrně snadná. Kolem traktorky, pod Buchťákem až do Březin. Tedy celkem pořád dolů. Pak začalo mírné stoupání, až jsme se dostali pod Čtyři Palice. Tam nastal v pelotonu rozkol. Bedis navrhnul stoupat až nahoru a získat tak cenný zářez a vrcholovou prémii, ale nenašel oporu ve všech členech týmu. Takže s ním zůstalo jen několik atletických typů a ostatní se rozhodli získané převýšení co nejdříve spálit v brzdách a zamířit do hospody v Křižánkách. Tam jsme byli coby dup a Bedisovci nás smskou informovali o dosažení ovrcholové prémie. Po opětném sloučení názorových skupin jsme pokračovali přes Milovy zpět do Sněžného. Závěrečný kopec stál za to, ale zdolali ho všichni.

Orientační běh

Odpoledne jsme běželi závod podle mapy tábora. Oproti loňskému roku postavil Petr mnohem složitější trať. Nejdříve běžely baskeťačky a my jsme byli ve Sněžném na výstavě bonsají. Všichni jsme v táboře být nemohli, protože by závodníci "opisovali" trať. Až baskeťačky odešly do tělocvičny, závodili jsme my. Start byl na baru a závodníci v intervalech vybíhali na trať. Kontroly nebyly nijak výrazné a závodník ji musel naběhnout přesně a opsat kód do startovního průkazu. Tentokrát jsme nedělili soutěžící do kategorií, protože se ukázalo, že malí běželi srovnatelně s vekýni, kluci s holkama.

Podvečení hra a tanec

Před večerem odešli všichni s Bedisem na Blatiny. Mysleli jsme, že nás všichni s tím nápadem vyženou – zase do kopce a z kopce – ale kupodivu nikdo moc neprotestoval. Celá hra byla jednoduchá – jeden po druhém šli v podvečerním šeru lesem do tábora. Žádné strašení, ani podobné nesmysly. Cílem nebylo naučit se v lese bát, ale naopak – šero nekouše. Všichni absolvovali cestu v pořádku, včetně těch nejmenších. V táboře už čekala připravená muzika a mohli jsme odpálit závěrečnou dýzu. Během poskakování jsme probrali všechny zážitky, zhodnotili fotky a tak.

Takže – příští rok zase tady.